PŮL ROKU NA CESTĚ...

Za více než šest měsíců se mi podařilo objet půlku asijského kontinentu, objevit pár řádně zapadlých koutů světa a zdárně přežít všechny nástrahy čekající za každou novou hranicí. Myslel jsem si, že se budu bát cestovat sám. Myslel jsem si spoustu věcí …

A časem jsem došel k závěru, že potulovat se takovou dobu někde mezi Indií, Čínou a Tádžikistánem je nekončící úlet, kdy nemá smysl cokoliv předpokládat, protože všechno je nakonec úplně jinak. Přemýšlíte o podobné cestě a trápí vás pár nezodpovězených otázek?

Jste zvědaví, co takového člověka čeká a nemine?

Nebudu vám lhát, že se dá cestovat zadarmo, ale povyprávím jak najít rovnováhu mezi bídou a zážitky. Nedozvíte se ode mě nic o zázračném sebepoznání, ale prozradím, jak se z podobného podniku nezbláznit. Nejsem všeználek, ale pokusím se shrnout, co mě tato cesta po praktické stránce naučila. Nevím, jak si najít ideálního parťáka, ale řeknu, jak jsem se přestal bát cestovat sám. A jaké to bylo cestovat ve dvou. Nechci se rozplývat o tom, jak skvělí lidi všude jsou. Představím vám ty nejzajímavější, které jsem potkal. A především vás nemíním nudit, protože k tomu všemu se vážou řádně bizarní historky a situace.